Krajina nejen blatenská
Kdo by z tematického vymezení letošního (již šestého!) ročníku Blatenského fotofestivalu tentokrát věnovaného krajině usuzoval, že se na výstavách pokochá lyrickými pohledy na české luhy a háje, byl by zklamán. Organizátoři již tradičního setkání profesionálních i amatérských fotografů nejrůznějšího věku a zaměření ani tentokrát nezůstali nic dlužni své pověsti (znovu)objevitelů a experimentátorů. Jakkoli osvědčený organizační půdorys výstav – výlet do historie, zavedení autoři, nové objevy, otevřená scéna – zůstal zachován i letos a jakkoli téma patří a vždy patřilo k žánrové klasice, krajina v tradičním pojetí se (jen s výjimkou historických snímků) neobjevila snad na jediné fotografii.
Cíl organizátorů představovat nejširšímu publiku především fotografii tvůrčí byl naplněn již stěžejními výstavami s názvy, které mnohé napovídají: Ztracen v ráji a Hlas divočiny. Autor té první, Jan Pohribný, v širším povědomí již po léta zakotvený jako profesionální fotograf v oblasti designu a užitého umění stejně jako významný pedagog doma i v zahraničí, se ve své volné tvorbě zabývá tématy mnohem hlubšími. Záliba v historii dovedla autora k vizuálním úvahám o vztahu člověka k planetě Zemi jako živé bytosti a k magii krajiny, v níž žil v době megalitické. Tyto úvahy volně vyjádřil v cyklu Nová doba kamenná. Na ni navazuje cyklus JanČin, v němž papírové objekty Jana Činčery umístěné v přírodě použil k vyjádření lidské spirituality. Vystavovaný celek završil cyklus vytvořený v posledních letech s názvem Andělé, poukazující na lidskou zranitelnost v dnešní vratké civilizaci a nutnost obnovy vztahu k přírodnímu prostředí, z něhož člověk vzešel. Krajina, v níž autor instaluje různé předměty a lidské postavy a kde výsledného účinku dosahuje použitím různých světelných efektů, zde tedy slouží pouze jako prostředí k vyjádření autorovy myšlenky. Tyto postupy tzv. landartu i úlohu světla při fotografování krajiny autor blíže vysvětlil i v průběhu své nedělní přednášky.
Zcela odlišný tvůrčí způsob představuje cyklus Hlas divočiny vytvořený Danielem Kaiferem, který od roku 2002 trvale žije v Horské Kvildě na Šumavě a týden co týden houževnatě rozšiřuje fotografický a básnický deník tohoto ztraceného horského koutu. Lidé na jeho fotografiích nejsou mýtické bytosti, jsou to starousedlíci, poslední dědici zanikajících řemesel, lidé opuštění i pokoušející se začít nový život, svérázné osoby hrdě setrvávající při způsobu své nelehké obživy i ztracené existence. Malebná, ale ve své podstatě skrytě tvrdá šumavská krajina je prostředím, z něhož všechny tyto křivolaké lidské osudy povstaly a v němž také zaniknou. Vystavené černobílé fotografie doprovázejí autorovy úvahy a básně.
Historickým protějškem tohoto současného šumavského deníku je ukázka z nepřeberných a teprve nedávno zachráněných pokladů českokrumlovského Fotoateliéru Seidel, rodinné firmy, která vznikla na sklonku devatenáctého století a jejíž činnost byla barbarsky omezena a později zcela ukončena poválečným komunistickým režimem. Záchrana historického domu se zahradou, vybavení fotoateliéru a tisíců skleněných desek i celuloidových negativů a pozitivů se podařila díky společnému česko-německo-rakouskému projektu podpořenému z evropských fondů. O něm se mohli návštěvníci více dozvědět i z výtečného dokumentárního filmu Karla Čtveráčka Včely letěly krásně, který byl promítán navečer v blatenské sokolovně.
Všechny zmíněné výstavy si lze ještě prohlédnout do 16. října 2011 v Městském muzeu v Blatné, což se bohužel netýká dalších, neméně zajímavých instalací umístěných v prostorách blatenského zámku. Tři výstavy, tři autoři, tři originální přístupy k tématu; těžko rozhodnout, která je působivější, je ale téměř jisté, že kdyby jim bylo dáno pobýt v Blatné déle, každá by si získala jiný okruh příznivců.
Pojetí Pavla Talicha je důsledně historické nejen tématem, ale také použitou fotografickou technikou. Velkoformátové pozitivní kontaktní kopie v hnědém tónu, dokumentující velebnost i zašlou slávu českých hradů a zámků, byly pořízeny pomocí dírkové komory, tzv. camery obscury. Zvolený způsob fotografování citlivě doplnily nádhernou češtinou psané texty Zdeňka Kalisty, které pronásledovanému autorovi vydalo jako jedny z posledních roku 1969 nakladatelství Odeon. Právě tato důkladně pojednaná výstava by zasloužila mnohem víc času, než kolik ho bylo dáno návštěvníkovi blatenského zámku v pouhých dvou víkendových dnech.
Také fotografický cyklus Stromy Radka Čermáka vyžadoval ztišení a posečkání. Autor, který pracuje jako programátor, se na vernisáži představil především jako milovník přírody – její krásu a tajemství nachází i v pošlapané podobě na pražských periferních sídlištích. Technikou vícenásobné expozice dociluje snově křehkých záznamů pohybů stébel trav, větví stromů, siluet fantaskních rostlinných bytostí. Podstatu autorovy nenápadné metody výstižně vyjádřil jiný, v minulosti v Blatné rovněž vystavující fotograf a básník Igor Malijevský: „Pomalost, vytrvalost, pozornost a láska. Čtyři cesty k porozumění – nejen magickým krajinám Radka Čermáka.“
Kroniku zašlých časů ve fotografiích Katherine Drew Dilworth se organizátorům fotofestivalu podařilo dovézt až z dalekého Marylandu v USA. Zde je autorka již známou a ceněnou umělkyní; blatenský zámek byl však jejím prvním výstavním místem v Evropě! Mnohaletá práce textilní výtvarnice přirozeně přivedla autorku k začlenění textilního materiálu i do fotografického obrazu. Díky neobvyklé barevnosti a textuře fotografií, nebo snad spíše fotografických koláží, které jsou finálně vytištěny archivním inkoustem v limitovaných sériích, dosáhla autorka pohádkově snových vyobrazení mizejícího amerického venkova. Propojení země, domu a textilu je bytostně ženským principem, proto těmito vystavenými „fotografiemi“ byly snad nejvíce okouzleny přítomné paní a dívky.
Tradičně bohatě a různorodě byla na fotofestivalu zastoupena i otevřená scéna. Jmenujme zde alespoň vystavující (když už se podrobněji ze známého důvodu nemůžeme věnovat jejich nápaditým fotografiím): Ondřej Caletka, Michal Dvořák, tvůrčí dvojice Kateřina Göttlichová a Eva Stanovská, Radim Hájek, Drahoslava Hájková, Andrew Jan Hauner, Andrej Jakovlev, Ivana Jašminská, Radovan Kodera, Oldřich Malachta, Pavla Rečková, Petra Šťastná, Tomáš Teodosijev a Jan Vermouzek. Milovník fotografie se více dočte ve vydařeném festivalovém katalogu, nebo se za snímky těchto nadaných autorů může vydat na internet či do míst, kde žijí. Do 30. listopadu 2011 však budou v blatenské sokolovně k vidění alespoň fotografie Radima Hájka, Radovana Kodery a Pavly Rečkové.
Zbývá se ještě zmínit o dvou osobách, které nezaměnitelně doplnily atmosféru letošního fotofestivalu: Lucie Redlová zpěvem rozličných písní a hrou na kytaru propojila jednotlivé události náročného festivalového programu, architekt Adam Gebrian svou podnětnou přednáškou o různém pojetí veřejného prostoru a domu v krajině přenesl ryze fotografické téma krajiny do obecné všelidské roviny.
O tom, že se do Blatné všichni rádi vracejí, bylo už psáno mnohokrát. Stejně tak znovu patří dík pořadatelům fotofestivalu: Fotoklubu KAMFO Blatná, Městskému muzeu Blatná, Městskému úřadu Blatná – oddělení kultury a všem jejich partnerům a sponzorům.
Ivana Capoušková
Přidat komentář