7. ročník - rok 2012    Téma: KRAJINAK

Katalog

Plakát

Fotografie -zatím nejsou

Napsali o nás:

Blatenský fotofestival 2012 aneb Krajinak

        Nepřehlédnutelný shluk lidí v ulici J. P. Koubka, který před domem č.p. 6 minulou sobotu zcela zaplnil chodník, mohl znamenat a taky znamenal jediné: v Blatné začal Fotofestival! Téma již sedmého ročníku vtipně ukryté v přesmyčce Krajinak, navázalo na rok předchozí, kdy na výstavách bylo možno vidět černobílé i barevné fotografie tradičního žánru krajina. Už loni série výstav představila především fotografii tvůrčí, od klasické po experimentální; letos bylo téma záměrně rozšířeno na přesahy jak ve smyslu filosofickém, tak i na použití nejrůznějších fotografických přístupů včetně rozmanitých fotografických technik. Výsledek byl nejen zajímavý, ale hodný pozoru nejpozornějšího.  

        Jako základna pro pomyslnou cestu diváka za experimentem bylo zvoleno Muzeum Josefa Siblíka v centru města. Zde byl také Blatenský fotofestival za velkého zájmu místních i příchozích oficiálně zahájen uvedením výstavy Bohemia fotografa Jana Reicha. Organizátorům se podařilo pro Blatnou získat alespoň část výstavy, kterou  letos  v létě  k poctě svého manžela a jeho nedožitých 70. narozenin  představila na Pražském hradě paní Jana Reichová. Soubor fotografií historických a duchovních míst Čech pořizoval autor po roce 1989 s cílem zaznamenat místa symbolizující duchovní paměť českého národa. Tomu také podřídil svoji fotografickou metodu: kontaktní černobílé fotografie formátu 13 x 18 cm a 18 x 24 cm byly snímány původními dřevěnými fotoaparáty, většina fotografií byla pořízena na podzim nebo v zimě, kdy v obrazu vyniká kresba kontur, za ranního či večerního šerosvitu a v prostoru zcela oproštěném od lidí. Díky tomuto postupu tak vznikly melancholicky zadumané snímky jakoby neukotvené v čase, přesto zřetelně odkazující k nepřehlédnutelnému baroknímu duchu české krajiny. Soubor fotografií autor shrnul v knize Bohemia, která v roce 2006 získala hlavní cenu – Kniha roku – v literární soutěži Magnesia Litera. Jak byl Jan Reich nedocenitelně vidoucí nejen ve smyslu fotografickém si lze uvědomit právě nyní, kdy se mnoho míst nezadržitelně a ke smutku mnoha duchovně spřízněných mění k nepoznání.

O stavu české společnosti ani nemluvě…            

        Zcela jinak, ale neméně pozoruhodně přistupuje ke své tvorbě Jan Ságl. Spiritus agens jeho velkoformátových snímků jsou barva, krajinný detail a výřez. Autor, který fotí už od roku 1957 a v české i zahraniční fotografii si již dávno získal stabilní místo, využívá vynikajících vlastností soudobého digitálního tisku k zobrazení osobitého vidění krajiny, ale také k reedici svých starých diapozitivů. Výsledek je nanejvýš působivý! Ze snímků autora evidentně seznámeného se širšími výtvarnými principy, ze všech těch jeho fotografií, které už na první pohled sálají radostí, hravostí, opojením z barevné a tvarové rozmanitosti a proměnlivosti našeho světa, lze také vyčíst jakýsi rudimentální, ba až selsky na svém si stojící vztah autora k zemi, k půdě, ale také nepřehlédnutelnou obavu o její další existenci. To se potvrdilo při autorově zahájení výstavy, kdy k překvapení mnohých Jan Ságl nemluvil o fotografování, ale o zemědělské politice Evropské unie a jejím dopadu na českou krajinu.

        Další posun ve vnímání pojmu krajina přinesl rozsahem nevelký soubor fotografií Andreje Jakovleva nazvaný kryptogramicky Song off Loss – melancholická krajina. Z krajiny přírodní se divák rázem ocitá v krajině urbánní, zde konkrétně v interiérech pražské výstavní galerie DOX, která vznikla díky soukromé iniciativě znovuoživením prvorepublikové funkcionalistické stavby. Suverénně zvládnuté černobílé fotografie vypovídají o silném vnitřním náboji této architektury, o její funkčnosti a duchovním přínosu i pro dnešní globalizovanou společnost, o vnitřní hudbě, kterou pozorný návštěvník může v těchto zdech zaslechnout, jak se – i když snad poněkud mimoděk – zmínil autor při vernisáži. Přínosem je i skutečnost, že tyto Jakovlevovy fotografie jsou instalovány právě v muzeu, kde je lze zhlédnout – stejně jako ostatní expozice – až do 14. října tohoto roku.                       

        K završení divákovy cesty po symbolické vertikále od tradičního k experimentálnímu bylo tentokrát třeba sejít až do podzemí muzea, kde na zadních stěnách komůrek někdejší městské šatlavy byly s velkým porozuměním pro ironii a zároveň intimitu zavěšeny fotografie komůrek v jistém smyslu stejně depresivních, totiž pornokabinek sex-shopů. Návštěvníci mohli do cel nahlédnout jen špehýrkou, to však neviděli téměř nic. Pravý obraz se jim zjevil až při odvážném vkročení, kdy se před nimi rozehrála celá škála skrytých významů… Autor konceptu Vladimír Šigut, který svá fotografická studia dokončil teprve v minulém roce, se ve své volné tvorbě zabývá sociálním portrétem, konceptuální fotografií a zamýšlí se nad životními hodnotami různých menšinových subkultur ve společnosti.         

        V pomyslném prostoru ve smyslu věku i způsobu tvorby se kdesi mezi Janem Ságlem a Vladimírem Šigutem pohybuje další fotograf Evžen Sobek. Ten při nedělní vernisáži na zámku představil svoji kolekci velkoformátových barevných fotografií Life in blue. Renomovaný fotograf, který se fotografii věnuje profesionálně, je zakladatelem Fotoškoly v Brně a který je svými snímky mimo jiné zastoupen ve sbírkách v Evropě, USA, Izraeli i v Japonsku, dlouhodobě sleduje komunitu lidí trávících svůj volný čas na březích Novomlýnských nádrží. Skupinky (nejen lidských) tvorů často obskurní vizáže i gest, jsou na pozadí jezerní modře a uměle vytvořené krajiny lapeny do čtvercového formátu a jakoby navždy fotografovým objektivem zaklety do strnulých pozic vypovídajících s humorem i posmutněle o hodnotách a „hodnotách“ naší doby. Soubor vystavovaných fotografií byl vydán i knižně; o jejich vzniku i o dalších rozpracovaných projektech autor podrobněji pohovořil na setkání, které volně následovalo odpoledne po vernisáži. 

        Neméně hodnotnou fotografickou žeň přinesly i  další  výstavy instalované v prostorách historických sálů blatenského zámku. Jako výborný organizační počin lze hodnotit fakt, že tu po celou dobu konání Fotofestivalu byly v důstojném prostředí ke zhlédnutí i soubory fotografů otevřené scény, tedy autorů doposud studujících nebo se fotografií zabývajících „jen“ jako svým koníčkem. Fotofestival se tak tentokrát odehrával na ose od sebe nepříliš vzdálených míst: muzeum - Kaplanka - zámek a se zázemím v již zmíněném č.p. 6 u Berndorffových, kde v průjezdu rovněž vystavoval místní fotoklub KAMFO Blatná. Také tento fakt zřejmě přispěl i ke zvýšené návštěvnosti všech výstav, ačkoli počasí tentokrát nebylo příliš příznivé. Lze jen doufat, že majitelé zámku budou vstřícní i v příštích letech…    

        Dalším příjemným překvapením byla letos pro milovníka fotografie i Otevřená scéna. K jejímu vývoji zřejmě přispěla skutečnost, že mnozí vystavující , např. Radim Hájek, Oldřich Malachta, Tomáš Teodosijev i vynalézavá Eva Stanovská zde vystavovali už loni a byli tedy zřejmě vedeni snahou představit ze své tvorby něco nového, což se jim také zcela jistě podařilo. Neméně příjemně překvapily i snímky studentů Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. Jmenujme zde za všechny ostatní nadějné Petru Hajdůchovou a Robina Závodného i profesionálně již úspěšnou Elišku Kyselkovou, kteří jakoby ve svých fotografiích nacházeli (oproti někdy planě filosofujícím absolventům FAMU) nová, byť zemitější východiska. Jejich snímky přinášejí při zachování technických a estetických kvalit pestrost nápadů, hravost a optimismus, aniž by vadilo, že je zde možné najít a vidět vliv oboru, který jejich autoři studují, totiž oboru reklamní fotografie. Stejně pozoruhodné byly i soubory žáků Školy kreativní fotografie Mgr. Němečka, např. snímky Dity Jáskové, pátrající v krajinách svého vlastního duševního světa. Kvalitními soubory však byli zastoupeni i studenti či absolventi ostatních fotografických škol, např. Ondřej Bouška, Lenka Pužmanová, Jan Vermouzek, Renata Molová aj. Jistě o nich v budoucnu ještě uslyšíme…       

        Pravé  překvapení  však do programu Fotofestivalu přinesla účast Fotoklubu Lanškroun, který zde představil svoji úspěšnou a působivou kolekci vybranou ze šedesáti fotografií vytvořených dvanácti členy lanškrounského fotoklubu na téma Sudety. Na jejich snímcích najednou jakoby znovu ožila trýznivá kapitola českých dějin, kdy byly z pohraničí nejdříve vysídleny české rodiny, které zde po staletí žily, po válce pak odsunuto obyvatelstvo německé. Zejména fotografie, na nichž naši  současníci  bezradně  stojí nad  hromádkami věcí osobní potřeby „do maximální celkové hmotnosti 50 kg“, které – jak bylo napsáno na popiskách – si mohou sbalit do kufru na cestu, působily tak naléhavou silou, že divák náhle pocítil úzkost snad všech běženců světa…      

        Výčet programu Blatenského fotofestivalu by nebyl úplný, kdybychom zde nejmenovali uvedení krátkého dokumentárního filmu Jáma, který natočil absolvent zlínské a dalších zahraničních fotografických škol Jiří Stejskal, i tradiční přednášky v neděli odpoledne, z nichž za nepodnětnější  lze považovat tu, která by bývala potřebovala mnohem větší časový prostor a  jíž veřejnosti představil svou novou knihu Obrazy z dějin fotografie české (eseje o stěžejních osobnostech české fotografie 20. století)  fotograf, historik fotografie a publicista Josef Moucha.

        O volné propojení jednotlivých bodů programu se tentokrát postarala herečka, zpěvačka a hráčka na mnohé hudební nástroje Gabriela Vermelho, jejíž samostatný podvečerní koncert ve zcela zaplněné Kaplance přijali blatenští obzvláště vřele.  

        A na závěr kromě poděkování všem pořadatelům, partnerům a sponzorům, jejichž výčet je uveden v katalogu Blatenský fotofestival 2012 a na doplňujícím letáku (ten je v současné době ještě dostupný, stejně jako katalogy předchozích ročníků na dosud probíhajících výstavách), ještě drobné, ba minimalistické zamyšlení: Za dobu sedmiletého trvání fotofestivalu lze vypozorovat souběžné působení jeho několik rovin. Určitá část programu každoročně přináší do Blatné výstavy klasiků fotografie i soudobých autorů, jejichž dílo se již stalo součástí kulturního odkazu, ale jichž výstavy nebývají příliš časté, nebo je za nimi třeba cestovat do vzdálených kulturních center. Další část představuje aktuální trendy ve fotografické tvorbě, jiná dává začínajícím profesionálním fotografům (nejen z Čech!) možnost vzájemného setká(vá)ní  a pozná(vá)ní, a ještě jiná, však neméně významná část je pravidelným a  důležitým! povzbuzováním, a snad i povzbuzením pro další činnost místních fotoamatérů, stejně jako dalších spřátelených fotoklubů, tedy bez rozdílu pro všechny ty, kteří sem každoročně chutě a rádi zavítají na návštěvu. K tomu se pak ještě přidává další kulturní program určený veřejnosti: hudba, přednášky, promítání filmů. To vše se přitom odehrává ve městě, které je přátelské, neuspěchané a které příchozím nabízí i neopakovatelně  krásné historické prostředí.

        Na Blatnou se pak vždycky  celoročně, na mnoha místech a v mnohých mikro- i makrospolečnostech, fotografických i jiných, vzpomíná doslova „od Šumavy k Tatrám“, ba mnozí sem jezdí rádi a mnohem raději než na významné fotofestivaly v Praze či Bratislavě. Je tedy podpora Blatenského fotofestivalu jen podporou malé skupinky jakýchsi obtížně definovatelných místních šílenců s fotoaparátem…?             

 Pro Blatenské listy v říjnu 2012 Iva Capoušková