12. ročník - rok 2017    Téma: IDentita

Katalog

Plakát

Fotografie

Napsali o nás:

     Je tu zase podzim a ti, kteří nedočkavě vyhlíželi další ročník Blatenského fotofestivalu, se opět dočkali. Čas a místo konání již tradičního setkání milců fotografie jsou dány, také dramaturgie se v průběhu let ustálila. Každý tedy předem tuší, že v sobotu se proběhne od jedné vernisáže k druhé na trase mezi muzeem, Kaplankou a zámkem, v neděli se pro změnu můžeme těšit na Otevřenou scénu a přednášky.

     Co však vytváří neopakovatelnou atmosféru každého ročníku a je i klíčem k představení prací významných českých fotografů, je téma fotofestivalu. Pořadatelé ho vyhlašují v předstihu, aby bylo dost času pro jeho zpracování fotografy usilujícími o vystavení svých nových fotografií na Otevřené scéně. Je to vlastně jakási hra, která zajímá, podněcuje a baví fotografy i diváky. Letos ještě před letními prázdninami bylo vyhlášeno téma IDentita. Podle slovníku cizích slov toto slovo v odborném smyslu znamená shodu zkoumaných objektů ve všech vlastnostech, tedy jejich totožnost, ve smyslu filozofickém pak konkrétní celistvou, ničím nezaměnitelnou podstatu, kterou se od sebe liší jednotlivá individua. Bylo tedy jasné, že v centru pozornosti letos bude člověk. Cíl objektivu jistě nejběžnější, nejčastější, často nejbanálnější, ale téma velesložité. A jak ta hra dopadla…?

     Komu je bližší zaznamenávání lidského bytí v dobovém kontextu, zachycení podoby, oblékání, způsobu života, prchavých denních okamžiků i důležitých činů, neřku-li počinů, tomu nejlépe poslouží dokumentární fotografie. Pro zkoumání všeho nehmotného, nehmatatelného, ale s lidským životem neodmyslitelně spojeného, jako je duševní, duchovní a citová podstata člověka, je, jak se ukázalo, nejlepším prostředkem fotografie výtvarná a konceptuální.

     Mezi nejznámější zástupce humorného dokumentu, jenž neúnavně v černobílé zaznamenával veselejší stránky života lidí v socialistickém Československu, patří František Dostál. Svoje nejznámější snímky vystavil v Blatné už loni v rámci tématu Doma. Letošní příspěvek nemusel dlouze hledat; podobnou metodou jako on pracovala také Alena Vykulilová, stačilo tedy provětrat oba autorské archivy, nalézt obsahově podobné, ba takřka identické fotografie, a základ výstavy, stejně jako knihy Cesta pro dva, byl na světě. Podobně život před sametem zachytila i řada dalších fotografů; jejich archivní snímky byly k vidění v blatenském kostele na souhrnné výstavě pod hlavičkou Svazu českých fotografů. Další dokumentarista Jan Kurz přispěl k tématu v rámci Otevřené scény vzpomínkovým souborem na kamaráda trampa Maddyho a připomenutím specifické české trampské subkultury.

     Společné výstavní prostory muzea však letos patřily především konceptu. Tento soudobý umělecký směr již běžně diváky přijímaný a chápaný například v USA a dalších západních zemích, se v Čechách zatím teprve těžce probíjí a hledá. Ve spojení s digitální technologií však nejen fotografům přináší nekonečné možnosti vyjádření. Soubory fotografií Lenky Bláhové, Jolany Havelkové, Marka Matuštíka a Jakuba Jurdiče ukázaly různé myšlenkové přístupy, technické postupy, potažmo přichystaly silné divácké zážitky.

     Snad nejpůsobivější byly barevně a obrazově téměř na úroveň grafiky zjednodušené autoportréty Lenky Bláhové v souboru Uvnitř sebe potkávám sebe vyzařující intimitu, křehkost a zranitelnost jako projevy záznamu autorčina citového života. Ve stejném duchu volně navazovala i série nočních snímků spící dvojice. Na obdobných principech jsou založeny také fotografie Jolany Havelkové – snímky pohozených oděvů jejího dítěte proměněné ve stopy lásky erotické i mateřské. Do fantazijního světa dětské mysli se divák ponořil při podhledu na fotografie souboru Nevyřčené hry Marka Matuštíka. Pamětníci čtvrtého ročníku fotofestivalu mohli zjistit, že série Tichý čas madon Miroslava Němečka je vlastně myšlenkovým pokračováním provokativního souboru Modly vystaveného v Blatné v roce 2009. V centrální části výstavního prostoru pak nad tímto hnízdem konceptualistů vládla Milena Dopitová svou úspornou instalací jediné, zato však rozměrné barevné fotografie zasněného seniorského páru, opodál na nekonečné videosmyčce tančícího za doprovodu klavíru svůj dojemný tanec lásky a odcházení. Autorka se svým dílem proslavila již před mnoha lety právě v USA, v zahraničí je také mnohem známější než v Čechách. Ve své volné tvorbě se dlouhodobě věnuje společenskému postavení žen, stárnutí, umírání a sociální problematice – současně působí i jako vysokoškolská pedagožka na AVU v Praze. V Blatné byla do posledního zaplněna všechna místa na její přednášce doplňující výstavu.

     Přínosně téma identity pojednali každý po svém členové pravidelně vystavující volné SkupinyNeskupiny, kterou letos tvořili fotografové Benek, Grichová, Hankeová, Kratochvíl, Němec, Pikous, Pužmanová, Wágner a Zbořilová. Za všechny zmiňme třeba Jiřinu Hankeovou, jež s kreativitou a citem pro barevnost sobě vlastními dává novou identitu poztráceným drobným předmětům, když je skládá do snových pohádkových příběhů.

     Vrcholnou událostí fotofestivalu se bezesporu stala výstava s názvem 2 dny/ 2 cykly Pavla Máry. Uznávaný umělec a kmenový pedagog Institutu tvůrčí fotografie v Opavě, který v Blatné dosud nevystavoval, ale měl zde v roce 2008 přednášku k tématu Žena, přivezl výběr barevně nasvícených, analogovým aparátem nasnímaných fotografií ze souboru Mechanické korpusy vytvořeného v roce 1997 a černobílé digitální fotografie ze série Negativní hlavy; ty vznikly o třináct let později. Originální instalace velkoformátových fotografií z obou souborů umožňovala divákovi vidět buď celý barevný soubor najednou z jednoho, nebo celý černobílý soubor z protilehlého místa. Jaká škoda, že výstava byla k vidění jen necelé dva dny! Zájemcům lze už jen doporučit publikaci Fotografie 1969 – 2014 vydanou v roce 2015 nakladatelstvím MARA ve spolupráci s nakladatelstvím KANT, za kterou ve spojení s retrospektivní výstavou umělec obdržel ve stejném roce ocenění Osobnost české fotografie.

     Tím nejhlubším kotlíkem inovativních myšlenek a postupů, jenž každoročně vydá pestrý a přínosný obsah, je Otevřená scéna. Na nedělní vernisáži byla přítomna a své práce představila většina ze čtyřiadvaceti vybraných autorů. Zmiňme jen ty nejpodnětnější myšlenky: společnost zatvrzele vyžaduje ztotožnění identity člověka s jeho zaměstnáním (soubor hp Evy Novotné), nemožnost úniku ze své identity ve veřejném prostoru (soubor Big Brother Jany Bauerové) nebo třeba definování člověka tím, co jí (cyklus Milana Maxy Na stole). K výtvarně velmi zdařilým patřily soubory Paralelní svět Lukáše Macha zkoumajícího vnější a vnitřní podobnost dvou dívek, nebo stínové obrázky Dagmary Skořepové snímané metodou negativ – pozitiv podél vertikální osy, obsahově zpytující vlastní já. Jako rozhraní konceptu a etnografického dokumentu lze vnímat portréty domorodců z indického Fatehpur Sikri, které ze svých cest přivezla Kamila Berndorffová.

     Zapomenout nemůžeme ani na vystavující ze Studia Matela – školy výtvarné a profesionální fotografie zabývající se výhradně současným vizuálním uměním; bylo jich tolik, že je nelze všechny jmenovat; tento nedostatek by snad možná napravila jejich samostatná blatenská výstava. Připomenutím mnoha osobností české fotografie se stala přednáška v Blatné již rovněž vystavujícího fotografa Jiřího Hanke, v níž téma identity rozvinul do podoby autoportrétu. Ukázkami nejzajímavějších kolekcí zahraničních fotografů obohatil program fotofestivalu tvůrce Ozvěn Fotojatek Honza Flaška. Stejně jako loni vtipně glosoval i vernisáže a sem tam se k pobavení publika nenápadně otřel také o současné politiky. Závěr nedělního večera patřil přednášce fotografa, teoretika a pedagoga ITF Tomáši Pospěchovi a promítání jedinečného filmového portrétu fotografa Josefa Koudelky natočeného jeho asistentem, izraelským režisérem Giladem Baramem, Koudelka fotografuje svatou zemi. To už ale mnozí byli na cestě domů…      

 Pro Blatenské listy v září 2017 napsala Iva Capoušková