14. ročník - rok 2019 Téma: DIVOČINA
| Katalog |
Plakát |
Fotografie |
Napsali o nás:
Divočina 2019
Když se před čtrnácti lety z podnětu Klubu amatérských fotografů v Blatné poprvé sešli milovníci fotografování, vypadalo to, že si budou vyměňovat zkušenosti a názory nadšenci pro fotografickou techniku a technologii, stejně jako estéti, obdivovatelé krásy všeho druhu, nebo staromilci libující si ve sbírání zažloutlých historických pohlednic. Jakmile ale organizátoři setkání přišli s nápadem, že by každý ročník měl mít své nové téma, ukázalo se, že záběr fotofestivalu je mnohem širší a univerzálnější. Fotografie se najednou stala nejen cílem, ale především způsobem, jak se prostřednictvím obrazu pokusit o zaznamenání a přispět k pochopení nejzákladnějších pojmů spojených s lidskou existencí, jakými jsou krajina, žena, muž, domov, identita, pohyb, bariéry či svoboda. Snad globální změna klimatu, či stále obtížněji pochopitelné světové i domácí politické dění přivedlo organizátory letošního ročníku Blatenského fotofestivalu k nejednoznačnému tématu, jímž byla tentokrát divočina.
Nikoho už asi nepřekvapí, že největší zvědavost, zvídavost, hravost a tvořivost každoročně projevují autoři Otevřené scény. Většinou jsou to amatérští fotografové, často dospělí studenti různých fotografických škol, pro které se fotografování stalo životní potřebou i vášní, A protože tyto autory – na rozdíl od hlavních vystavujících – zatím nenajdeme v encyklopediích nebo na wikipedii a jejich fotografie je možné prohlížet pouze po dobu konání fotofestivalu, věnujme jim zde tentokrát více prostoru, byť můžeme zmínit jen některé.
Radka Haumerová spatřuje divočinu v experimentech své pubertální dcery v oblékání. Soubor Barevné řádění odhaluje, že však nejde ani tak o módní výstřelky jako o hru s barvami, které se z oděvů přelévají i na tělo. Stanislav Odvářka se nechal unést nostalgií staré techniky a z návštěvy skanzenu lokomotiv v polské Karznici přivezl soubor černobílých pohledů do změti kol, nýtů, pák a ojí, jejichž chaos ve výsledku působí pozoruhodně esteticky.
Pravidelná účastnice fotofestivalu Jana Bauerová představila jakýsi fotografický patchwork barevných, různorodě tónovaných snímků vodních mikroorganizmů pozorovaných školním mikroskopem, který příhodně nazvala Divočina v kapce vody. Rafinovaně tak připomněla, odkud vzešel život na Zemi, i že by neexistoval bez drobotiny, kterou nelze pozorovat pouhým okem. K environmentálnímu pojetí tématu divočiny přispěli i další autoři, zmiňme zde jen ty nejpozoruhodnější. Dagmar Skořepová svůj soubor černobílých fotografií středního formátu nazvala Šelma na svobodě a vybavila ho několika lupami visícími na provázku. Tou šelmou byl malý plyšový medvídek schovaný v divočině za humny ve vraku trabantu, na stromě, či v roští; úkolem diváků bylo šelmu objevit. Vladimír Skalický pojal svou zprávu o divočině jako muzejní exponát. Do vyřazených, na zdi zavěšených šuplíků nainstaloval fotografické výseče divoké krajiny doplněné torzy uschlých větviček; soubor však spíš než jako varovné memento působil jako promyšlený designový produkt. Jaroslava Novotná objevila tajuplné i poetické území v jinak nudných zemědělských porostech po té, co byly před ptačími útoky potaženy ochrannou fólií. Lucie A. Přerovská vystavěla své úderné sdělení o devastaci přírody na konfrontaci prostředí divokých brownfieldů a zranitelné postavy nahého muže.
Jiný pohled na divočinu přinesli fotografové – cestovatelé. Tomáš Bonhard v souboru Slikaj slobodno zavítal do chudé makedonské vesnice obývané hrstkou dožívajících původních obyvatel, kde se příroda pomalu, ale neodbytně plíží do opuštěných domů a dvorků. Podobné, byť mnohem mrazivější svědectví přinesl Jan Šebek z černobylské oblasti, donedávna uzavřené po havárii jaderné elektrárny. Do třetice, tentokrát však vlídná návštěva Daniely Búryové v rumunské vesnici Šumice, domově potomků Čechů, kteří zde před dvěma sty lety hledali lepší život. Snímky z této zapadlé enklávy jsme mohli na blatenském fotofestivalu vidět už v minulosti, tyto však byly obzvlášť starosvětsky nostalgické.
A ještě jiný pohled – Eva Stanovská přinesla zamyšlení nad nekontrolovatelnými ději v různých časových či prostorových vrstvách souborem postsurrealistických snímků nazvaných Průniky. Ryze abstraktní, černobílý soubor jako přemítání o běhu času vytvořila Štěpánka Dejmková s pomocí běžných domácích předmětů. Nad nežádoucí divočinou své domácnosti si ironicky posteskla Gabriela Řeháková v souboru barevných fotografií nazvaném Den za dnem, když každodenní činnosti zaměstnané ženy přemístila do setmělé zahrady, kde se jako stín tu za žehlicím prknem, onde nad dřezem plným špinavého nádobí míhá sama autorka. S reportérskou přesností i humorem zobrazil Daniel Hušťák každoroční letní úprk Čechů do Chorvatska, když se na dvojicích ateliérových a reálných fotografií stažených z webu pokusil pojmenovat zásadní atributy tohoto davového šílenství. Povedlo se mu to znamenitě; nechyběly kolony aut, řízek s chlebem ani spálená záda.
A ještě zpátky k hlavnímu programu fotofestivalu a fotografům profesionálům. Fotoreportér Roman Vondrouš, proslavený úchvatnými snímky z pardubických dostihů, přivezl do Blatné dosud neuzavřené cykly ze zákulisí tohoto sportu i neotřelé záběry z roztockého masopustu. Výtvarnice Eliška Podzimková uvedla projekci o svých nových fotoilustracích Malého prince, které vznikaly po dobu několik měsíců na Islandu. Animátorka Leona Telínová vytvořila pohádkově přízračný Malý les jako vedlejší produkt tvorby filmu. Strašidelné i hravé černobílé snímky je možné ještě do 10. listopadu prohlížet v blatenském muzeu. To samé platí o velkoformátových fotografiích profesora Pavla Baňky, které vznikaly v posledním desetiletí jeho celoživotní volné tvorby jako emotivní reakce na pobyt ve volném prostoru a zamyšlení nad vztahem člověka, přírodní krajiny, vesmíru a času.
Pro úplnost ještě závěrem pár slov o dalším, na tématu nezávislém programu. Patřila k němu výstava 100 let očima fotografů vytvořená ze sbírky Svazu českých fotografů ohlížející se za loňským výročím vzniku České republiky. Volně navazovala i názorná výstava Sakrální prostor demonstrující úlohu světla v drobné sakrální architektuře. Instalaci slovem a projekcí doprovodil architekt a vysokoškolský pedagog Filip Šenk. Exkurzi do historie fotodokumentu podnikl fotograf a pedagog Václav Podestát. Veškerým programem s nadhledem provázel a také ho završil oblíbenými Ozvěnami fotojatek Honza Flaška. Fotofestival skončil, ať žije další ročník…!
Pro Blatenské listy napsala v září 2019 Ivana Capoušková